Život vlkodlaků - 4. část
Život vlkodlaků - 4.část
Kapitola 19. Hlasování
Když jsme dorazili do tábora, bylo tam jakoby
mrtvo.
„Holky! Tady jste! Jak se vám podařilo zdrhnout?“
„To je na dlouhé povídání. Kde jsou všichni?
Scante! Mluvím na tebe!“
„Jo, promiň…Někdo je na lovu a zbytek je mrtvý.“
„Aha. Kolik nás asi zbylo?“
„Něco kolem dvou stovek.“
„Dobře. Ztratili jsme asi sto vlků.“
„Nějak tak.“
„Musíme uspořádat poradu.“
„Dobře. Jdu pro všechny z rady.“
Po deseti minutách jsme se všichni sešli.
„Tak co navrhujete?“ zeptal se Carl.
„Pojďte si sednout a poslouchejte mě. Kdo všechno
zemřel?“ zeptala jsem se.
„Moon…“ Povzdychli si všichni. „A pak Bud a
pak už snad nikdo.“
„Jo…a ještě Lens.“
„Ani se tomu nedivím.“ zabručel si Scant.
„No zpět. Takže už nás je jen kolem dvou stovek.“
„Co navrhuješ, Kiro?“ zeptala se Shalky.
„Nemáme vůdce. Musíme ho zvolit.“
„Ty!“ vykřikl Scant.
„Kromě mě! Pro koho hlasujete?“
„Scant! Scant!“ vykřikli všichni.
„Ano Scant! Co si myslíš ty, Kiro?“zeptala se
Shalky na můj názor.
„Jestli s tím souhlasí on sám, tak ho můžeme
jmenovat vůdcem.“
„Tak dobrá. Souhlasím.“
„Takže…Tě všichni jmenujeme naším vůdcem.“
„Díky…“
„Co Scante navrhuješ?“
„No…Kolik je vlků ze Sandys a upírů z Devil
Killers? Tak ze Sandys,Shalky?“
„No, ti mají dost. Jsou úplně zdrcený.“
„Hm a Devil Killers?“
„No o trošku méně. Co navrhuješ?“ zeptala jsem se.
„Válka…Druhá…“
„Jo! Pořádně jim to natřem!“ zařval Carl.
„Ano!“ souhlasili všichni.
„Ale kdy ji podniknem?“
„Třeba zítra?“ navrhla Shalky.
„Není to brzo? No dobrá ale v kolik hodin?“
„Zase o půlnoci?“
„Ale proti komu?“
„Devil Killers, ne?“
„No teda Shalky ty jsi nějaká rozhodující…“
„Rozhodující?“
„No neřeš. Když Shalky říká, že Sandys mají dost,
tak je necháme být ne?“
„Ano. Takže zítra o půlnoci se vyráží proti Devil
Killers,“ rozhodla jsem se Scantem.
„Běžte to říct ostatním a nějak potrénujte.“
„Ano správně, Kiro, běžte se připravovat. Zítra to
vypukne.“
„Tak kdo jde s kým trénovat?“
„Tak já půjdu se Scantem,“ řekl Carl a odcházeli.
„Mno dobře a já půjdu se Shalky,“ navrhla
jsem.
„Super! Tak jdeme?“
„Jo.“
Kapitola 18. Shalky
„Zjistila jsi něco?“
„Ne.“
„Jde sem Gonsort, víš, jak jsme se dohodli!“
„Zdravím Kiro, s kým jsi byla na obchůzce?“
„Tady s těma dvěma.“
„Dobrá.“
„Zítra nebudeš dělat nic.“
* * * * *
O půlnoci jsem se probudila. Slyšela jsem
zvuky. Dveře se pootevřely a já zavrčela.
„Pšt!“
„Kdo jsi?“
„Jacob.“
„Aha.“
„Pustíš mě dál?“
„Mmm… Jo.“ zaváhala jsem.
„Dobře. Mám plán.“
„Plán? Cože?“
„Musíš odsud.“
„Proč? Jak to?“
„Budeš donášet informace, ale potom tě Gonsort
stejně nechá zabít.“
„Ale ty mě chceš pustit?“
„Ano.“
„Ale když se to dozví, tak tě zabijí.“
„Já vím. Jsem za to zodpovědný. Vím jaké to je.
Také mě zajali. Asi před dvěma roky. Jaké máš
plány?“
„Musím dopoledne vydržet v lese a zachránit
Shalky.“
„Aha, ale musíš si dávat pozor.“
„Dobře.“
„Už jdi.“
„Děkuju.“ Koukla jsem se Jacobovi přímo do očí a
odešla.
Byla jsem volná. Musím někde přespat. Našla
jsem si vykotlaný dub. A v něm přespala.
Probudila jsem se v jedenáct hodin dopoledne.
Ulovila jsem si bažanta a snědla ho. Bylo už
nějak kolem poledne. Ještě jsem si lehla a
odpočívala. Po chvilce jsem uslyšela zvuky.
„Dělej! Běž k vám! A zjisti ty informace!“
„Ne!“
„Dělej!“
Musela jsem zasáhnout.
„Hej!“ zařvala jsem mírně.
„Kdo jsi?“ otázal se vlk.
„Kiro! Co ty tady děláš? Řekli mi, že jsi mrtvá!“
„Takže zrádci a ještě k tomu lháři!“ Vrhla jsem se
na vlka. Shalky se otočila a škrábla ho do obličeje.
Obě jsme se na něho vrhli. Po pěti minutách padl
mrtev k zemi.
„Kiro! Jak ti mám poděkovat? A jak ses dostala
ven? Od těch upírů?“
„Nemusíš mi nějak děkovat. A od těch upírů jsem
neutekla. Jeden upír mě pustil,“ šeptla jsem Shalky.
„Ale kdyby se to zjistilo, tak ho zabijí.“
„On je prý za to zodpovědný. Prý už byl také zajat a
ví jaké to je.“
„Jak se jmenoval?“
„Jacob.“
„Aha. Toho neznám.“
„Jo a mají i křídla.“
„Jo, ale neměli bychom jít?“
„Ano, tak jdeme.“
„A co ty Shalky? Co bylo u vás?“ ptala jsem se,
když jsme šli domů.
„Já jsem byla v nějaké boudě. Nedávali mi ani jíst.
Ani jsem nespala. Jen ze mě tahali informace.“
„Aha, tak to mi je líto a řekla jsi jim něco?“
„Ne. Nic jsem jim neřekla. Proč ti to je líto?“
„Nebyla jsem schopná tě zachránit.“
„Ježiši Kiro! Ty za to nemůžeš.“
„Ale ano. Při boji jsem viděla tři vlky, jak si něco
domlouvají. Měla jsem zasáhnout, ale nechala jsem
to být. Počkej!“
Shalky zůstala stát. Já jsem se vrhla na něco do
křoví a vylovila parádního zajíce.
„Na, musíš mít hlad.“
„Díky Kiro. Ty mě nikdy nenecháš ve štychu.“
„Nemáš zač.“
„Musíme jít, abychom ještě dnes dorazili ke smečce.“
„Ano. Tak jdeme. Budu jíst po cestě.
„Dobrá.“
Kapitola 20. Příprava
„Kam půjdeme?“
„Já nevím Shalky…řeka Scoorvy?“
„Jako minule ty se Scantem?“
„Jo.“
„Tak jdem.“
„Kudy půjdem?
„Hm…borový les?“
„To by šlo.“
Prošly jsme borovým lesem a došly na místo k řece.
„Jak začneme?“
„Mno…Já moc trénovat nemusím, za to ty jo…Tak ulomila bys támhletu větev? Je dost tlustá a velká. Dokážeš to?“
„Myslím, že snad jo…“ vrhla se na ni a pokusila se ji zlomit.
„To nejde!“
„Chce to taktiku. Ne jen se na ni pověsit…“
„Jo tak! Ale ty máš větší sílu!“ protestovala Shalky.
„Nemám.“ Pověsila jsem se na větev a nedokázala ji zlomit.
„Aha a jaká je ta taktika?“
„Takhle!“ Rozeběhla jsem se a vší silou narazila do větve.
„Jé hele! Tys ji ulomila.“
„Jo…Musíš si poradit víš?“
„Už jo. A k čemu to bude v boji?“
„Síla a logické myšlení.“
„Jo tak, hm…“
„Co hm?“
„Nic. Hlavně už upíři nesmí z nás nikoho vzít.“
„Jo minule jsme bojovali tři, dnes dva.“
„Co budeme dělat teď?“
„Budem spolu bojovat.“
* * * * *
„Dnes tréninku bylo už dost.“
„OK.“
„Nedáme si večeři?“
„Večeři?“
„No…“
„To už je tolik hodin?“
„Ano, co takhle ulovit si rybu?“
„Třeba.“
Ulovily jsme si dva pořádný pstruhy a odpočinuly si.
„Mňam. Mám ráda ryby a ty, Kiro?“
„Kdybych je neměla ráda, tak je nejím.“
„Mno pravda.“
„Co teď?“
„Vrátíme se a půjdeme spát.“
„Musíme nabrat energii.“
Vrátily jsme se tedy do tábora a šly na kutě.
Kapitola 21. Poslední vzdor-čas odplaty
Spaly jsme až do odpoledne.
„Vstávejte!“ probouzel nás Carl.
„Co je?“
„Kiro…Co by bylo? Jsou čtyři hodiny odpoledne.“
„Cože? Tolik? A nespletl ses?“
„No dovol! Já se nikdy nepletu!“
„Jo, já vim.“
„Buď dnes v boji opatrná.“
„Já jsem vždy opatrná.“
„Vím, ale přeci jenom jsem slíbil tvé matce, že dám na tebe pozor.“
„Vždyť já vím.“
„Trénovala jsi, Shalky?“
„Ano, s Kirou.“
„To je dobře.“
„S kým si trénoval ty?“
„Sám se sebou, ale předtím se Scantem.“
„Dobře.“
Den ubíhal tak nějak-rychle.
„Za chvíli to vypukne,“ konstatoval Scant.
„Jo, to jo. Mmm… Bojíš se, Shalky?“
„Nebojím. Co ty Kiro?“
„Také ne.“
„Tak to je dobře.“
„Proč?“
„No…Kdyby ses bála, tak bys byla nervózní a pak mohla v boji snadno udělat chybu.“
„Jo tak. Mno, asi máš pravdu.“
„Určitě ji mám,“ usmála se Shalky.
„Za chvíli půjdeme.“
„Jo pomstít všechny ty, kteří padli minule.“
„Jo přesně tak! Pomstít Moona, Buda a všechny ostatní! Na nás si nevystačej!“ vykřikl Scant.
„Měli bychom jít?“
„No. Pomalu vyrážíme!“
Vyrazili jsme do další války.
„Ještě pár metrů a můžem začít,“ řekla jsem.
„Jo a zajmeme někoho?“
„Ne, Shalky, my takoví nejsme.“
„Ale víte, co si myslím? Že kdyby nepřišli Sandys, tak bychom tu válku vyhráli…“
Dorazili jsme k sídlu upírů.
„Shalky…Mmm… Vylez na strom a rozhlédni se.“
„Jojo!“
„Co vidíš?“ zeptal se Scant, když Shalky vylezla.
„Většina chodí sem a tam. Někdo sedí. Když se to tak srhne, tak se ty upířiska nudí.“
„Máme teď šanci zaútočit?“
„Určitě. Vždy.“ Seskočila potichu.
„Tak jdeme na to.“
* * * * *
„Do boje!!!“ zařvali jsme všichni a válka začala. Všichni jsme se vrhli na tu upíří sebranku. Já jsem soupeřila s jedním upírem. Jacoba jsem nikde neviděla. Že by ho zabili, nebo nebyl v mém dohledu? Bylo tu víc možností. Nebyl čas, moc jsem přemýšlela. To už jsem, ale bojovala s někým úplně jiným. Zdálo se, že upírů je víc a víc. Jako bychom zabili upíra a z něho byli další a další. Což bylo teoreticky nemožné, ale nějak mi to tak připadalo.
„Kiro, pozor!“ Byla jsem vytrhnuta ze svých myšlenek. Otočila jsem se a viděla upíra, který na mě chtěl zaútočit. Napřáhl se a já uhnula. Omylem praštil svého druha, který se sesunul k zemi. Zuřivě zakřičel a vrhl se na mě. V dálce jsem viděla Shalky. Už měla zranění na rameni a upír ji utlačoval ke stromu. Nevzdávala se. Rozhodla jsem se zasáhnout. Tvrdohlavě jsem se vrhla na upíra před sebou a kousla ho do krku. Utíkala jsem pryč na pomoc. Zezadu jsem upíra udeřila, ten se na mě otočil a Shalky ho kousla do boku. Byl v pasti. Chvíli jsme s ním bojovali a pak padl mrtev.
„Díky! Asi bych ho nezvládla.“
„Myslím, že snad jo. Pro tebe bych udělala cokoliv.“
Začalo pršet.
„To nám ještě tak scházelo.“
„Jo! Ale koukej, vyhráváme! Upíři se dávají pomalu na ústup!“
„Vidíš Scanta? Myslíš, že to vyhraje?“
„Musí! Upíři jsou bez jejich vůdce vyřízení a ukončilo by to válku.“
Jo…Zabije Gonsorta a můžeme jít domů, tak do toho!“
Ještě chvíli jsme bojovali a pak se ozvala rána. Všichni se podívali na Scanta.
„Hurá!“ zakřičeli všichni vlci. Došlo nám, že Gonsort zemřel. Upíři zůstali stát. Ani se nepohnuli. Najednou se dali na útěk. Směr Elfí hory.
„Myslím, že ty se už nevrátí. Utekli do hor.“
„Můžeme se vrátit,“ řekl Scant.
„Válka je u konce. Pomstili jsme se dostatečně.“
Epilog
A tak končí náš příběh.
Vrátili jsme se zpět do našeho tábora. Vlci, kteří nebojovali nás přivítali. Když jsme řekli, že pomsta se vyplatila, všem došlo, že jsme vyhráli. Začali slavnosti. Sandys se přidali k nám. Stejně jich zbylo jen pár. Pochopili, že je lepší přidat se k hrdinskému a silnému klanu, než být zpustošeni.
Války byly od té doby jen malé. Postupně jsme se rozmnožovali, trénovali… Já jsem se víc sblížila se Scantem a Shalky s Carlem. A mnozí měli malá vlčata. Vás!
„Teto Kiro! To byl úžasný příběh!“ žasla vlčata.
„To byl, ale už musíte jít spát“
„Opravdu musíme?“
„Ano, broučku.“
„Tak jo dobrou noc,“ hlesla malá, roztomilá a hlavně krásná celá bílá vlčice. Má dcera.
The end
