klan Shaggys

Život vlkodlaků - 3.

 část

Kapitola 13.   Plán

„Měla jsem ho ráda.“ zavzlykla Alky.

„To my všichni.“ řekla jsem jí a pohleděla jsem na

zesmutnělého Scanta. Hned jsem poznala, že má

výčitky svědomí.

„Co se děje Scante?“

„Můžu za jeho smrt. Nešel jsem pro něj.“

„Ale nemůžeš! Já myslím, že by si přál umřít

v boji.“ přesvědčovala jsem Scanta.

„To nebyl boj. To byla zbabělost. Zbabělost ze

strany upírů! Padesát upírů na dva vlky!“

„Já bych jim vyhlásila válku. Když nebudou

přip

raveni. Stejně jako Scant s Bloosem.“ navrhla

Alky.

„To je dobrý nápad. To by šlo. Ale musíme počkat,

až přijdou ostatní vlci, abychom se dohodli.“

„Já bych šla bojovat o úplňku, to jsme přece jenom

silnější. Úplněk je zítra.“

„Dobrá strategie Shalky. Chtěl jsem to zrovna

navrhnout.“ opáčil Moon.

Když navečer všichni přišli, začali jsme poradu.

„Tak já si myslím, že bychom mohli na ten úplněk.

Ale v noci.“ odsouhlasil Carl.

„Nu dobrá. Co vy? Souhlasíte?“ optal se Moon.

„Ano, souhlasíme!“ řekli všichni.

„Ale musíme se připravit.“ Namítla jsem jsem.

„A jak?“ zeptala se Alky stydlivě.

„Nejdříve plán. No jak koukám, Scant bojovat

nebude.“ rozhodl Moon.

„Budu!“ zabručel Scant.

„Nemyslím, že by to byl dobrý nápad. Jsi

vyčerpaný.“

„Byl by to dobrý nápad. Mám dobrou kondičku.“

odmlouval dále.

„No dobrá, když se tak cítíš.“ řekla jsem.

„Kiro!“ okřikl mě Moon. „Nerozhoduj za mě

prosím.“

„Tak promiň. Jen si myslím, že když se Scant cítí

dobře, tak by mohl bojovat.“ prohlásila jsem.

„Ano! Nebudu tu sedět jako zahanbenec, už jen

kvůli Bloosovi ne!“

„Tak dobrá. Řekl sis o to. Kira se za tebe

přimluvila.“ odsouhlasil nakonec Moon. „Tady je

plán. Lensi řekni ho.“ kývl Moon na Lense.

„Dobře. Pojďte blíže, ať nás nikdo neslyší. My

jsme mysleli, že bychom se vydali do boje o

půlnoci při úplňku. Šli bychom do Borového

lesa. A dále na pohoří Kristal. A pak na ně

zaútočíme. Co myslíte?“ dopověděl Lens.

„Dobrý, ale přece jenom je tu jedno ale. Já bych

nešla přes Kristal. To by nás mohli hned

zpozorovat. Já bych šla přes Elfí hory. Přece jenom

na Kristalu by nás mohli vidět. Přes Elfí hory

nikoli.“ navrhla Alky.

„Ano to je lepší,“ kývla jsem na Moona.

„Jo to je lepší.“ přistoupil Moon. „Běžte do lesa a

připravte se.“

„Pojď Scante. Jdeme spolu trénovat. Ty Carle jdi

se Shalky.“ rozhodla jsem.

„Kam půjdeme trénovat?“ zeptal se Scant.

„Tak já nevím. Carl a Shalky šli trénovat do

Borového lesa. Moon na Kristal a ostatní se někam

rozprchli. Co takhle k řece Scoorvy?“ navrhla jsem.

„Ta je moc široká.“ odporoval Scant.

„No právě. Zkusíme přes ní skočit a spolu bojovat.“

„No tak dobrá, jdeme.“

„Jsme tu!“ zvolala jsem, když jsme dorazili.

„Hele ryba!“ vylovil Scant pořádného pstruha a poté

ho hodil zpět do vody.

„Pojď, jdeme konečně trénovat. Skoč přes tu řeku.“

pobídla jsem Scanta.

„Dobrá, jdu na to.“ řekl Scant, rozeběhl se a skočil.

Byl na druhém břehu.

„No vidíš. Teď já.“ skočila jsem, ale spadla do vody.

Scant hned skočil za mnou a vytáhl mě na souš.

Stalo se to rychle, ani jsem to nepostřehla.

„Bože Kiro! Víš, jak jsem se lekl? To už mi

nedělej.“

„Scante! Nic se mi nestalo! Já bych se vyškrábala

nahoru!“

„Já nevím. Tak promiň a hned nevyšiluj.“ omlouval

se Scant.

„Počkej, poslouchej!“ okřikla jsem Scanta.

„Co je to?“

„Sandys. Připravují se na boj.“

„A s kým?“

„S námi.“

„Bože! Ale v kolik, kdy, kde?“ zíral Scant

nevěříčně.

„Nějak se museli dozvědět, že zaútočíme na Devil

Killers. Ale oni prý půjdou přes Kristal. O

úplňku. Až zajde měsíc.“

„Takže nebudou, tak silní.“

„Ano, ale my také ne.“ zklamala jsem Scanta.

„Ale povídá se, že prý upíři při úplňku nejsou, tak

silní, jako normálně. Nevím co je na tom pravdy.“

konstatoval Scant.

„Musíme varovat smečku.“

„Tak dobrá jdeme, Kiro.“

Kapitola 14.   Příprava na boj

„Moone!“ zakřičela jsem, když jsme dorazili do

tábora.

„Co se stalo? Proč jste tak mokrý? Někdo vás

napadl?“ nechápal Lens.

„Jak to, že netrénuješ Lensi?“

„Kiro, byla mi přidělena hodnost druhého poradce.“

„Nemám ho rád. A to má být můj společník,“

pošeptal mi Scant.

„No a? Scant je také hlavní poradce a šel trénovat!“

„Hm…“ zastyděl se Lens.

„Jen pro případ Lensi. Nemám tě rád.“

„To mi má vadit? A co se vůbec stalo?“

„Co se děje?“ přikráčel Moon.

„Pročpak jste tak mokří? A proč pořád plašíte?“

„My, my máme strašnou zprávu.“ sotva jsem

popadala dech. To už se v tábořišti sešla celá smečka.

„Už netrénujte, ať se neunavíte. A vy povídejte.“

nakázal Moon.

„Byli jsme u řeky Scoorvy a skákali jsme přes ní,

kdyby náhodou jsme se museli dát na útěk, což nám se

nestane. No a Scant skočil na druhou stranu. A pak

jsem skočila já, ale nepřeskočila a spadla do vody.

Scant skočil za mnou.“

„Jo a byla ještě naštvaná.“

„Počkej, nepřerušuj. No, a když jsme se vyšplhali

nahoru, tak jsme uslyšeli Sandys. Něco si

domlouvali. Uslyšeli jsme, že dnes po úplňku chtějí

jít přes Kristal a vstoupit do naší války s Devil

Killers.“

„Cože? Takže bude boj tří klanů,“ konstatoval

Moon sklesle.

„Ano.“

Nepostupovali. Oni přímo letěli s řevem!

„Co je to?“ zeptal se vůdce z Devil Killers

„Další várka vlkodlaků,“ rozzlobil se poradce upírů.

„Takže zrada z vaší strany Moone?“

„Ne to jsou Sandys.“ Sandys už byli téměř u nás.

„Takže bude válka tří klanů?!“ vyděsil se.

„Ano!“ odpověděl Moon a připravil se.

Pustili jsme se opět do boje. V povzdálí jsem viděla,

jak se tři vlci ze Sandys na něčem domlouvají. A

když jsem se otočila, tak jsem zase viděla dva upíry.

Něco si také domlouvali. Dále jsem nad tím

nepřemýšlela. Někdo se mi zakousl do zad. Otočila

jsem se a uviděla Smrdotepa. Škrábla jsem ho do

obličeje. Scant bojoval s nějakým upírem. Jen jsem

viděla, jak vlk ze Sandys šel na Scanta zezadu.

Rychle jsem se Smrdotepovi zakousla do nohy.

„To máš za Alky!“ Rychle jsem běžela za Scatem.

„Scante! Pozor! Za tebou!“ Scant se rychle otočil.

Zakousl se vlkovi do paže a začal se s ním rvát. Já

šla na upíra, se kterým předtím bojoval Scant. Na

hoře jsem viděla Moona, jak soupeřil s oběma vůdci.

„Alky! Alky! Kde jsi?“ Shalky tady nebyla.

Utíkala jsem dále hluboko do lesa.

„Kiro! Scante!“

„Shalky kde jsi?“ Zařvala jsem. Slyšela jsem za

sebou nějaké zvuky.

„Kdo tam je?“ křikla jsem rozrušeně. Nikdo se však

neozýval. Šla jsem dále pro Shalky. Náhle jsem ji

zpozorovala. Odnášeli ji ti vlci, co si něco

domlouvali. „Takže tohle jste si domlouvali?!“

zařvala jsem na ně.

Rozeběhla jsem se pro ni, ale někdo mě praštil do

hlavy a víc jsem si nepamatovala.

Kapitola 16.   Upíři

Probudila jsem se v nějaké šedé kobce.

„Halo!“ zavolala jsem. Nikdo se neozýval. Určitě

nejsem v bezpečí, přemítala jsem si v duchu. Mé rány

byly obvázané. V kobce nebyla žádná okna. Světlo

sem doráželo jen z okrajů jakýsich dveří. Stoupla

jsem si a došla ke dveřím.

„Haló! Pusťte mě vy zrádci!“

„Mlč!“ okřikl mě upír.

„Mně nebude nikdo poroučet! Pusťte mě!“ těkala

jsem očima po věznici.

Určitě po mně něco chtějí. Jinak by mě neobvázali,

ale zabili. Nějak mi to nehraje. Sakra! Pořád jsem

si něco říkala v duchu a zároveň se uklidňovala.

Po hodině jsem slyšela skřípavé zvuky. Dveře se pom

alu otvíraly, byla jsem sama sebou nejistá. Stoupla

jsem si a uviděla dva upíry. Jeden hrdě napřímený a

ten druhý… To byl ten, jak bojoval se Scantem.

Zavrčela jsem, ale v hrudním koši mě zabolelo.

„Máš zlomená dvě žebra,“ poškleboval se jeden z upírů.

„To vím taky,“ odsekla jsem nevšímaje si jejich

pošklebků.

„Pojď!“ řekl strážce.

„Kam?“

„Prostě pojď.“

„Nejdu!“ Zalezla jsem hlouběji do temnot kobky.

„Jak chceš.“ Došli si pro mě.

„Nechte mě být!“ Příčila jsem se v jejich spárech.

Žebra mě, ale ukrutně bolela. Radši jsem šla. Byli

jsme v nějakém hradě. Všude na chodbách byli strážci.

Došli jsme až k nějaké síni. Vstoupili jsme do dveří,

které byly největší. Šedě kovové. Až mi naháněly

hrůzu. No nějak to přežiju. Předhodili mě na zem před

jejich vůdce.

„Já jsem Gonsort. Vůdce Devil Killers.“

„Takže si nechcípnul!“

„Argh! Ne, já jsem nejsilnější! Ale chcípnul ten

blešivej bídák.“

„Myslíš od Sandys?“ zašklebila jsem se mu do

obličeje.

„Ne! Od Moonlight! Od vás!“

„Tomu nevěřím.“ zvážněla jsem.

„Věř-nevěř. Je to tak. Něco po tobě potřebuji. Budeš

nám sloužit“

„Nikdy!“ vyprskla jsem vzteky.

„Ale ano! A ještě budeš ráda!“

* * * * *

Druhý den mě upíři vzali ven.

„Půjdeš špehovat k vašemu klanu. A budeš nám

donášet informace.“

„Odmítám!“ opovrhla jsem.

„To nebyla prosba, to ti přikazuji! Zkusíš utéct a

podruhé si tě přivážeme na provaz, jako bídného čokla.

Teď jdi! Budeme kousek od tebe.“ Vyrazila jsem a

hledala naši smečku. Upíři se začali spolu bavit. To

byla má šance. Dala jsem se na útěk. Ale ti dva si toho

očividně všimli. Rozletěli se za mnou. Ano, rozletěli!

To byli strážci, kteří měli křídla. S tím jsem

nepočítala.

„Zastav po dobrým!“

„Ne!“ Utíkala jsem dále, i když mě žebra příšerně

bolela. Ale zakopla jsem o kořen stromu a udělala si

něco s nohou. A v tu ránu mě chytli.

„Tak co? Dáte si mě na provaz? To byste museli

sehnat zatraceně tlustej!“

„Neodmlouvej. Co jsi zjistila?“

„Že vy máte křídla.“

„To bys koukala kolik našich upírů je má!“ zasmál se.

„Odtud se nikdy nedostaneš!“

„Aspoň to budu zkoušet!“

„To bych ti nedoporučoval.“

„Co je s ostatníma? A co Shalky?“

„Váš vůdce je mrtev. Ten, s kterým jsem bojoval nevím,

ale snad také. Ta Šenty, nebo jak se jmenuje…“ nestihl

dopovědět.

„Shalky! Jmenuje se Shalky!“ zařvala jsem hlasitě.

„No jo! Shalky!“ zasmál se. „Tu si odvláčeli ti druzí.“

„Kdo? Myslíš Sandys?“

„Asi jo.“

„Tak si pro ni dojdu.“

„Ať tě to ani nenapadne.“