Život vlkodlaků - 2. část
Život vlkodlaků - 2. část 
Kapitola 7. Únik
Časně ráno jsem se vzbudila a začala vymýšlet
plán jak se dostat z pasti ven. Po hodině se
probudila i Shalky.
„Dobré ráno.“ přivítala jsem Shalky do dalšího dne.
„Dobrý, dobrý.“ odpověděla téměř ospale.
„Od kolika jsi prosím tě vzhůru, Kiro?“
„Vstávala jsem asi před hodinkou. Přemýšlela jsem
jak se dostat z týhle zatracený jámy.“
„A přišla jsi na něco?“ optala se mě Shalky.
„No před chvílí na jednu věc, ale nevím, jestli vyjde.“
„Tak povídej.“ pobídla mě Shalky samou
nedočkavostí a s nastraženýma ušima.
„Napadlo mě….. no, podívej se za sebe.“ Shalky se
podívala za sebe a uviděla jen stěnu z hlíny.
„No a?“ nechápala Alky.
„Mohly bychom se prohrabávat, třeba bychom někam
došly. Co na to říkáš? Vždyť je to z hlíny.“
„Ano! Dobrý nápad, Kiro. Jdeme to zkusit.“
Vší silou jsme začaly hrabat hlínu a postupně
s sebou braly medvěda.
„Ale né. Narazily jsme na kameny. Dál už se
nedostaneme.“ zasténala jsem.
„Musíme vymyslet něco jiného Alky.“
„Já bych o něčem Kiro věděla. Pojď za mnou.“ Se
Shalky jsme opět přišly k otvoru v jámě odkud jsme
se propadly.
„Mohla bych se na tebe vyšplhat a vyskočit nahoru.“
„Ano. To je dobrý nápad. Vyšplhej se mi na záda.“
Shalky se na mě vyškrábala a skočila nahoru.
Nepovedlo se.
„Nevzdávej to! Zkus to znovu.“ zakřičela jsem a ona
se mi opět vyšplhala na hřbet a skočila!
„Povedlo se, Kiro! Jsem nahoře!“
„Tak na co čekáš? Běž pro Bloose a ostatní. Já se
zatím tady pěkně uvelebím, viď méďo? Stejně mě
neslyšíš, jsi jen hloupé zvíře, které neumí mluvit a
navíc jsi ještě mrtvej.
Kapitola 8. Cesta pro pomoc
„Kdyby tady tak byla Kira, už tu bloudím aspoň
hodinu a Kira musí mít hlad! Ne, vždyť má
medvěda. To jsem si oddychla!“ Shalky najednou
uslyšela nějaké křupání.
„Sakra co to je? Sandys!“ Shalky zpozorovala
druhou smečku vlkodlaků Sandys.
„Jediná šance jak se jim vyhnout je jít na
severovýchod, ale to by mi zabralo další hodinu cesty.
No doufám, že Kiru nenajdou.“
Shalky najednou ucítila na zádech něčí chladný
dech. Otočila se a uviděla vlkodlaka Smrdotepa.
Ten ji škrábnul do obličeje a Shalky upadla na
zem.
„Vrrr.“ zavrčela Shalky zlověstně a vrhla se na
Smrdotepa. Začal boj. Smrdotep byl vlkodlak a
Shalky vlkodlačice. Smrdotep byl samozřejmě
silnější a zkušenější. Všude už byla krev. Shalky
kousla Smrdotepa do nohy.
„Arrgghh!“ zakřičel. A teď mohla Shalky kousnout
Smrdotepa do krku. Učinila tak a zrovna se trefila
do tepny. Smrdotep z posledních sil zavyl a padnul na
zem mrtev. Shalky musela rychle utéct, protože se
k nim hnali ostatní vlci.
Po chvíli dorazila k jeskyni.
„Au, takových ran! No musí se to vydržet, jdu dále.
Když půjdu trochu rychleji stihnu to do stmívání.“
Za chvíli dorazila Shalky ke smečce. „Stihla
jsem to! Moone, Bloosi. Scante!“
„Copak, Shalky? Co se ti stalo?“ otázal se
překvapený Bloos.
„Spadly jsme do pasti! Kira čeká v ní! Musíme jí
odtamtud dostat!“
„A ty rány se ti staly, když jsi tam spadla?“
„Ne, Bloosi, když jsem šla za vámi, tak mě napadl
Smrdotep.“
„Cože? Ze smečky Sandys?“
„Ano.“
„Co když bude mít Kira hlad?“ obával se Bloos.
„Nebude… po cestě jsme ulovily medvěda.“
„Jakého? Grizzlyho?“
„Ano, správně.“
„A jak Shalky?“
„Já to teď nechci řešit. Chci jít pro Kiru!“
„Tak jdeme!“ Rozkázal Scant, který se vynořil
zpoza keře celý rozespalý.“
Kapitola 9. Cesta pro Kiru
„Tak kde to bylo, Shalky?“
„Bloosi, pořád se mě na to neptej!“
„Asi ještě dva kilometry.“ řekl Scant.
„Jak to víš?“ otázala se Shalky.
„Já ji cítím,“ vycenil Scant zubiska a usmál se.
„No jasně.“ prohlásili všichni.
„Jak jste tedy ulovily toho medvídka?“ zeptal se
Bloos se zájmem.
„To nebyl žádný medvídek. No prostě jsme
rozházely v Borovým lese…“ nestačila Shalky
dopovědět.
„Jo tam jsou grizzly.“ prohlásil Scant.
„Jo jsou, tak mě prosím nepřerušuj. No rozházely
jsme tam až k jeskyni ryby a do jeskyně také. Medvěd
šel do jeskyně, a když byl zády ke vchodu, tak jsme na
něj skočily a Kira ho kousla do boku a já do krku, ale
ne do tepny. A pak mi dala Kira příležitost zlomit
mu vaz. Tak jsem to udělala. Bylo po boji. Všude
byla krev. Pak jsme vyčerpaně padly na zem a
usnuly jsme.“ převyprávěla Shalky.
„A jak jste se dostaly do té jámy?“ zeptal se Bloos.
„No my jsme šly za vámi domů. A Kira uviděla
past. Hodila na ni kámen a ona se propadla. Ale
všichni dávají jen jednu past, když jsme ale šly dál a
já šla před Kirou, tak jsem se propadla do další pasti
a Kiru a medvěda jsem stáhla s sebou. Pak jsme se
chtěly dostat ven a nás napadlo, že se vyšplhám na
Kiru a skočím. Poprvé se to nepovedlo, ale podruhé
jsem skočila a už jsem byla nahoře. Šla jsem pro vás,
ale napadl mě ten blešatej všivák. No to je celá verze
mého příběhu.“ dopověděla Shalky.
„Ty jo! Až skoro neuvěřitelné!“ podotkl Scant.
„Já jsem teda viděla víc neuvěřitelných věcí.“
„Kiro!“ Zkusil zavolat Bloos.
Kapitola 10. Záchrana Kiry
„Ano? Jste tu někdo?“ zavolala jsem. Nikdo se
neozýval. Byli asi ještě daleko.
„Radši se schovám.“ uvážila jsem.
„Kiro!“ zavolala znovu Shalky.
„Tady je ta jeskyně. Zde jsme zabily toho medvěda.“
„Ty brďo! Je tu všude zaschlá krev. A tady
vyležené dva pelechy. Asi od vás že?“ hádal Scant.
„Ano. Jdeme správně. Pokračujme dále. Ani jsem
si nevšimla támhletěch hor na severu.“ všimla si
Shalky.
„Ano to jsou Elfí hory. Říká se o nich, že tam prý
sídlí elfové, ale když tam jednou byl upíří klan Sterv,
tak tam nikoho nenašli.“ řekl Bloos.
„Aha. Zajímavá historka. Někdy mi ji musíš
převyprávět. A to celou. Od detailu k detailu.
Rozumíš?“ mrkla Shalky na Bloose. Ten jen
zadržel dech a metr od něho zpozoroval polomrtvého
zajíce.
„To jsou šípy! Ty používají jedině…“
„Lidé!“ vykřikl zlověstně Scant. „Bloosi, musíme
rychle najít Kiru, nechci, aby dopadla jako její
matka. To bych opravdu nechtěl!“ rozkázal Scant.
„Honem! Musíme si pospíšit!“ vykřikla Shalky.
„Tady je ta první past. Někde poblíž musí být i ta
druhá s Kirou. Ale počkat! Když mají všichni jen
jednu past a tady byla i druhá, tak to znamená…“
zatajila Shalky dech.
„Že tyto pasti jsou také lidí.“ vyděsil se Scant.
„Musíme ji rychle najít.“ dodal Bloos. Všichni se
rozeběhli do lesa. Po chvíli Scant našel i druhou
jámu. Už byla skoro tma a Scant viděl v jámě jen
dvě svítící oči.
„Kiro? Jsi to ty?“ zeptal se opatrně.
„Scante? Ano jsem to já.“
„Jsi to ty! Hej, pojďte všichni ke mně! Mám Kiru.“
„Za ním!“ rozkázal Bloos. „Už jsme tu, Kiro,
jsem tak rád, že tě vidím!“
„Já taky, ale musím se dostat nahoru k vám. Máte
nějaké lano?“ zeptala jsem se.
„Ano. Na tady! Vyšplhej se nahoru a hoď nám
medvěda.“ řekl Scant.
„Tady máte medvěda.“ Řekla jsem a vymrštila ho
k nim nahoru.
„Já lezu.“ začala jsem.
„Konečně jsi tady Kiro!“ vzal mě do náruče Scant.
„Ty můj zachránce.“ jásala jsem a nakonec jsem
usnula Scantovi v náruči.
Kapitola 11. Smečka
Když jsem se ráno probudila po záchranné akci,
tak mě všichni ihned přivítali.
„Kiro! Jsem, tak rád, že ses vzbudila a můžu si
s tebou promluvit!“ vychrlil na mě Scant.
„Kiro! Seš celá?“ uvítal mě Carl.
„Já teď bohužel musím jít očíhnout. Sandys. Tak
čau. A lovu zdar všem.“ rozloučil se Carl a odešel
na akci.
„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se.
„Asi jen dvanáct hodin. Byla jsi pěkně unavená.“
řekl mi Bloos.
„Kiro, zvedni se.“ přikázal mi Moon.
„Chtěl bych udělit pochvaly a ocenění. Chci
pochválit Kiru a Shalky za to, že zachovaly
chladnou hlavu a nezpanikařily. Dále ještě za tento
úlovek - grizzlyho.
Pak bych chtěl pochválit Bloose a Scanta za
spolupráci při hledání Kiry. Medvěd byl vyspělý a
moc dobrý.“
„To ano!“ olizovali se všichni kolem.
„Jdeme na lov?“ navrhla jsem.
„Ne, ty teď nikam nepůjdeš. Dnes půjde na lov
Bloos se Scantem.“ rozčílil se Moon.“
„No dobrá.“ souhlasila jsem se sklopenýma ušima.“
„Moone! Mám nové zprávy od klanu Sandys.“
přilítl z lesa Carl.
„Jaké?“
„Sandys chystají nějakou akci. Nevím jakou. Celá
smečka byla semklá do kruhu a nic jsem neslyšel, i
když jsem šel co nejblíže.“
„Škoda. A myslíš, že můžou…“
„Vyhlásit válku?“
„Je to možné, ale ne s námi třeba.“
„To jest taky možné.“ opáčil Bloos.
„Nemáte být na lovu?“ vyhrkla šibalsky Shalky.
„Jo, ale přece si poslechnu nové zprávy ne? Abych
věděl, co nás čeká!“
„No jo! Jen mám hlad.“ posmutněla Alky.
„Tak my jdeme!“ vyhrkl Scant.
Kapitola 12. Procházka
„Co budeme dělat my?“ otázala se Shalky.
„Mohly bychom se najíst, odpočinout a projít se po
lese. Třeba potkáme Bloose a Scanta.
„To by šlo. Co je k jídlu?“
„Zbytek bažanta a jezevce.“ odpověděla jsem
s nechutí.
„No, já si vezmu toho bažanta. Jezevce nemám vůbec
ráda. Do krku se mi dostávají jeho tvrdé chlupy.“
„Ale vždyť ta kůže s chlupy se nejí.“ podotkla jsem.
„Jo ale mně se tam vždy nějak záhadně dostanou.“
„Aha. Tak jdeme jíst.“
Když jsme dojedly, tak jsme si na hodinku
zchruply.
„Tak jsme se najedly, vzbudily a můžeme vyrazit na
menší procházku.“
„Jdeme!“ vydala se Shalky do lesa.
„Je tu tak krásně. Jak to tu voní.“ podotkla Alky a
rozeběhla se dále do lesa.
Náhle jsem, ale uslyšela křik. Byla to Alky.
„Co se stalo?“
„Honem.“ zavzlykla Alky klečící před něčím.
„Bloosi! Co se stalo?“ spatřila jsem umírajícího
Bloose.
„D… D… Devil…“ Pokusil se ze sebe vydrat.
„Devil Killers ?“ zeptala jsem se.
„J…J…o“
„Nesmíš umřít! Honem jdeme!“ řekla Alky.
„Nemá to cenu. Už se nepodaří ho zachránit. Je mi
to líto.“
„Boh… užel m… á pravdu. Sbohem.“ rozloučil se
s námi Bloos.
„Ne.“ rozplakala se Alky, držící Bloose za hlavu.
„Vezmeme ho s sebou. Pak ho zakopeme se
smečkou.“ navrhla Alky.
„Tak dobrá. Rychle jdeme!“
„Moone!“ zařvala jsem, když jsme dorazily.
„Co se stalo?“ optal se Moon. Hned jsem
zpozorovala polomrtvého Scanta.
„Scante, co ty tady děláš? A co se stalo?“
„Napadlo nás asi padesát upírů z Devil Killers.
Neměli jsme žádnou šanci. Nějací upíři mě odvedli
pryč, takže jsem nemohl Bloose zachránit. Co mu
je?“ převyprávěl Scant.
„J…je mrtvý.“ vykřikla s brekem Shalky.
„Cože? Bloosi!“ přihrnul se Scant k mrtvému
Bloosovi.
„Je mi to líto.“ přiklonil se k nám Moon.
„Půjdeme ho zakopat, uděláme mu důstojný pohřeb.
Tak dobrá. Jdeme na to.“
Shalky a Lens vykopali hrob. Lens byl další
z věrně oddaných vlkodlaků. Pak jsme tam
Bloose pohřbili.
„Bloosi, byl jsi velmi věrný, silný vlk. Měli jsme tě
rádi. A stále ještě máme. Odpočívej v pokoji.“
pronesl Moon nad čerstvě navršeným hrobem.
